Smí, či nesmí? Může, či nemůže? Mlátit, či nemlátit? A jak se to projeví jednou na našich dětech, co si odnesou ze svého dětství do dospělého života?
Nemá se to - ale vyslechla jsem nechtěně část rozhovoru, který se mi stále vrací a děsí mě. Přemýšlím, zda je ta situace standardní a jak to vlastně v našich rodinách je?
Dcera:
„Mami, je to můj táta a já ho mám ráda. Chová se přece jako každý jiný mužský – každý chlap občas ženskou zmlátí, to je normální, co pořád máš? To je přeci běžný, nevyčítej mu to. Je hodný, není zlý, je nešťastný, nějak se mu v životě nedaří, tak pak občas vylítne, no, je to vlastně cíťa.. Zase tak nic moc hrozného ti neudělal, ne? Vždycky jsi to zvládala..“
Matka:
Tvůj otec je nešťastný, protože je zlý a nikomu nic dobrého (kromě sebe) nepřeje. Pleteš se, muži nemlátí ženy, to je nenormální a není nutné ani správné to snášet. Děti mívají rády i rodiče, kteří na nich páchají násilí – je tedy normální, že ho máš ráda. V pořádku není ale tvůj náhled na muže, který sis od svého otce odvodila – nikdy nikomu netoleruj uhození, násilnosti, urážení, manipulaci ani psychické týrání. Nenech se citově vydírat, holčičko…
---------------------------------------------
Čas plyne a dále se odvíjejí osudy matky i dcery jako vlna z klubíčka. Která z nich má pravdu? Každá svou? Proč matka vychovala dceru s takovýmito názory a pohledem na svět? A proč se dcera diví matce? Tolerovat či netolerovat násilí? Vážně každý chlap někdy ženskou zmlátí a je to normální, běžné? Ženy se to mají naučit tolerovat? Nejde o muslimky, o ženy jiných kultur - jde o Češky, Evropanky..
