Tajná šifra mistra rowingu…

Skutečný sportovec je ten, kdo se nikdy nevzdá a bojuje do posledního dechu o jedinou setinu sekundy,  i když nevyhraje.. A když nevyhraje, tak jde do toho příště znovu a lépe.  Nebo si myslíte něco jiného?

(sportovní povídka)

Jo, letos jsem to podělala. Diagnóza zněla jasně – mononukleóza. Prý líbací nemoc. Srandisti, prostě jsme na soustředění na konci srpna pily všechny z jedné láhve, jak jinak.  A k tomu i spála. Od začátku školního roku v září uběhl sotva týden, a já jsem skončila v nemocnici, neskutečná věc! Nemocnice, kapačky, diety, přísný režim, hlavně klid. Tak jsem to měla od září nalinkované, a ta změna mi zasáhla hodně významně do života.

Dost hloupé a nepříjemné onemocnění, které mě  prakticky na víc jak půl roku vyřadilo z tréninku a tím mi vzalo možnost jít za svým sportovním cílem. Ani dnes, téměř po 10 měsících, ještě nejsem na 100 % zdravá, ještě mě čekají kontroly v nemocnici na infekčním a testy.

Jsem totiž veslařka. Veslování, nebo také rowing, je vlastně královský sport a má láska už celé roky. Možná vám to přijde úsměvné, jsem malá drobná veslařka (pro veslaře děsný handicap, věřte mi),  a po té nemoci se se mnou navíc rozloučily i mé pracně vybudované svaly. Šla jsem loni na podzim z nemocnice pobledlá a slabá jako moucha. Roky dřiny v háji, jinak to říct ani nejde. Není to k vzteku? Já jsem přeci VESLAŘKA! Budu zase veslovat, zase budu čekat v lodi na startérův pokyn ROW! I když to tak právě nevypadá.

Takže jsem taková špinavá blondýna s úsměvem, který mi nebudete po těch prožitcích s nemocnicí  a kapačkami ani náhodou věřit. Jinak pohodářka, co se vyskytuje kolem vody. Někdy dost protivná, jako každá ženská a také ta, co dokáže ostatní vyburcovat k výkonu a všechno zorganizovat. Ale dlouho naprosto z formy, vystresovaná.  A aby ne, kondička v háji a ve škole samý průšvih. Ten poslední byla dokonce řešit máma s ředitelem našeho gymplu – dovolila jsem si odjet s rodinou na dovolenou před koncem školního roku.

Ano, jasně, měla jsem uzavřené známky, byla omluvená dle regulí školy, všechno jsem si zařídila. Máma to myslela s tou dovolenou dobře, byla jsem přece tolik nemocná – ale ředitel se naštval. Po dovolené totiž následovalo veslařské soustředění před Mistrovstvím republiky žactva a dorostu ve veslování a toho mého volna před koncem roku bylo na jeho povahu moc. Že prý buď dovolenkuju, nebo makám na vodě a trénuji. A to podle něho nějak nejde dohromady.

Nechápal, že jsem ráno u toho moře vstávala na budíka, běhala svou dávku kilometrů  po pláži a pak plavala 60 bazénů před obědem. A po obědě znova, dril, dril.  Každý den. Vím, stejně to nedoženu – ale makat se musí, ať si říďa myslí, co chce. Máma za ním došla a snad vysvětlovala, jak se věci mají  - fajn, OK, chápe to. Ale nevím, kdo to nezažil, to asi doopravdy pochopit nemůže. No,  je pravda, že mi tu nepřítomnost omluvil. Prý je lepší veslovat, než se někde poflakovat, uznal. To smekám.

Co nemůže poznat, je to moje vnitřní naštvání. Tak moc jsem chtěla být mezi prvními – a oni mě nechali na konci. I když jsem makala. Každou volnou chvíli jsem makala, kruhák, běh, plavání, trénik na vodě -  každodenní dril, hned jak mi to doktoři povolili. Nevzdávala jsem to, jela jsem každý závod, kam mě obsadili – i když jsem věděla, že je předem prohraný, protože jsem byla obsazená vždy do béčkové posádky. Jo, v béčku, protože moje výkonnost byla po té pitomé nemoci ta tam. Je to tak, přiznávám. Ale přesto jsem nezdrhla a zabrala o to víc, znovu a znovu. A pak přišla na začátku prázdnin Republika, Račice. Mistrák.

Stále ještě nejsem tam, kde před nemocí, dost jsem toho ale dohonila, to by měli snad už uznat. A i když se nechci vytahovat, tak techniku veslování mám v hlavě srovnanou už roky. Jsem do toho sportu zažraná a asi i zamilovaná. Jenže trenérka, která tvoří rozpis posádek našich dvou párovek,  nevytvořila tu párovku, která by si s přehledem dojela pro medaili a  druhou průměrnou, ale obsadila naopak jen dvě průměrné párovky - a naše byla ta, která neměla mít vůbec žádnou šanci, měla se za úkol vlastně jen zúčastnit.  Štvalo mě to, ale trenér je trenér a má vždycinky pravdu.

Ctím to, i když ve mně všechno volalo - ne, takhle ty posádky nemají být, je to celé špatně. Ale raději jsem se nutila nemyslet na to, proč trenérka nepostavila párovku, která by na medaili dosáhla. Vím, že bych v ní pro tu medaili doveslovala s ostatníma, jsem dost šikovný štrok. Jen to chtělo jinak postavit posádky.. Smůla.. Děj se vůle trenéra.

V neděli se jelo finále Mistrovství republiky – jsme tým a naše první párovka jela v áčku a my, odpad, jsme jely v béčku. Jedou se 2 kiláčky a já naši párovku štrokuju. Jsme na startu, v pozoru, vyrovnané na lodi jako korálky na šňůrce, stejně učesané, v klubových barvách a s klubovými kšilty. Naše loď má číslo 2 a soustředěně čekáme na pokyn startéra - ROW.. Start je hodně důležitý.

ROW, jako když do mě střelí. A hned  první záběr. Zatím se daří. Nechala jsem jet svou posádku tři čtvrtiny závodu, až na značku 1500 metrů - v klidném, volnějším tempu (vím, co dělám) a pak, když jsme míjely ten ukazatel s číslovkou 1500, jsem na holky v posádce zařvala jako tygr, a to tempo zvedla. Jsem přeci štrok!

Ano, měla bych to vysoké tempo držet celý závod, vím, ale to by děvčata nedala - vím, že sedím v béčkové posádce. Ale tady stačilo na posledních 500 metrů – a my, ten neperspektivní holčičí odpad, po nemoci, dojely ve finále „B“ mistrovství republiky PRVNÍ..

Naše nadějná párovka ve finále „A“ dojela s pouhým 3 sekundovým náskokem pro bramborovou medaili, protože loď před nimi měla problém a vzdala závod. A to měla děvčata v "áčku" o několik tříd lepší  loď. Tedy tu žádný rozdíl prakticky nebyl – a já si v tu chvíli uvědomila, že jsem nad tou svou nemocí vyhrála, že naše „béčková“ posádka v těžké staré lodi byla vlastně lepší a v těch horších  podmínkách  zajela daleko napínavější a promyšlenější závod.

A o co víc v tom sportu jde? O medaili? No, ta mi pak doma visí na lustru, ale ten pocit, že člověk překonal sám sebe – ten nevisí, ten člověka obejme a zůstane. Je to droga, adrenalin, kvůli kterému se pokoušíme o stále lepší výkony a makáme, dřina a dril - pořád dokola, touha překonat sám sebe. Protože co je víc, než vážit si sám sebe? A vidět konečně výsledky té dřiny, kdy jeden maká a přitom mu nikdo nevěří, že to k něčemu bude.. Vyhrála jsem sama nad sebou, protože jsem se nevzdala - na vzdory všem, na vzdory té hloupé nemoci.. Jenom náš ředitel to neví,  startér své ROW zavelel o prvním prázdninovém víkendu..

Pokud máte čas a chuť, tak si ten veslařský závod můžete užít na následujícím videu - naše posádka jede na  6 hodině a 29 minutě - nastavte si to dole posouvátkem, protože celé to video má snad víc jak dlouhých 8 hodin a to dá málokdo.. Je to finále B dorostenek letošního Mistrovství ČR ve veslování v Račicích na kanále .. užijte si to :) Daly jsme s holkama ten závod pro sebe - a možná i pro vás...

Nezdá se vám taky, že zabíráme dost nízko? No nevím.. příště to bude určitě lepší....