Cikán versus zvláštní škola

Chodilo vaše dítě do třídy s Cikánem? Nebo s Romem? A Vy? A jak to šlo dohromady, pohoda, nebo problém? A jak jste to řešili - a vyřešili?

Tenhle článek jsem prostě nemohla přehlédnout. Dlouho jsem nečetla nic kratšího, co by ve mně vzbudilo tolik kontroverzních pocitů.

Článek naleznete zde: http://pravo.novinky.cz/p198a01d.php

Ale je tak krátký, ocituji to podstatné:

Rom, který musel do zvláštní školy, možná uspěl u ÚS

... (37), který se už šest let soudí s ministerstvem školství o odškodnění za to, že byl v 80. letech umístěn do zvláštní školy podle jeho názoru kvůli romskému původu, má šanci uspět u Ústavního soudu.Josef Koukal

          Pan Koukal používá názvu národnosti "Rom". Já použila v titulku "Cikán", někdo by dal možná přednosti i "Cigánovi". Asi to bude mým věkovým ročníkem - nejde tu o rasismus či xenofobii, ze které byste mě mohli podezírat, ale za mě byl Cikán prostě Cikán a nikdo tím nic zlého nemyslel a nějak si nemohu zvyknout na ty novinky. Rom, dokonce jsem zaslechla tuhle z tmavého hloučku "my Romáci"... Tak jsem se dívala, jestli slyším dobře, jestli si za chvíli nebudou říkat ropáci a nebo zase rosomáci, ale byli to normální Cikáni, jak je znám od mala, jak se mnou chodili do školy. Tedy do základní, do několika prvních ročníků - dále jsem se s tímto menšinovým etnikem bohužel (?) neměla možnost setkat.

          Teď jsem se zarazila, jak, neměla možnost setkat? Vždyť s nima pracoval můj táta, dělal jim kuchaře. Cikáni pracovali a gadžo jim vařil. A jak to pane klapalo, táta si je nemohl vynachválit. Jednou odněkud jeli a stavil se s tou svou tmavou partou u nás doma na kafe. Všichni si zuli přede dveřimi boty, táta i "jeho Cikáni" a já jim vařila kafe a oni se chovali velice přátelsky a bylo vidět, jak si mého táty váží. Táta povídal: "Já sháním práci, vařím - oni pracují, vše funguje." Smál se a kouřil jedno retko za druhým, jak bylo jeho zvykem.

          To ale bylo v minulém století, ještě před revolucí, počítám, táta se na mě usmívá už 15 let z toho druhého břehu, odkud není návratu. Měli ho rádi, byl to jejich gadžo. Vyšel s nimi, proč ne. Ani já proti nim nikdy nic neměla. Jenže..

          Před 15 lety se mi narodila nejmladší dcera a Osud začal chystat mé další setkání s Cikánem. Tedy s cikánětem. Nejmladší dcera začala chodit do školy a v první třídě bylo jedno cikáně. Pepíček Rybák. Školou šla zvěst o této romské (takhle to je správně?) rodině, která měla svého zástupce v každém ročníku této základní školy - a v každém ročníku měli učitelé neopakovatelné zkušenosti s touto rodinou (a jak jsem měla později možnost zjistit - typickou romskou rodinou).

          Pepíčka jsem si prohlédla hned první den, nechtěla jsem být zaujatá a nebyla jsem - chlapeček byl čistý, dobře oblékaný a bystrý. To byl můj první dojem. Další události dostaly v následujících měsících rychlý spád.

          Nejprve jsme si doma nějak často s dcerkou vyprávěly, co zase ve škole prováděl Pepíček Rybák, jak se paní učitelka zlobila a jak tam byly i Pepíčkovy sestřičky, maminka... jak tam křičela na paní učitelku.. A pak malá přinesla pozvání do školy na mimořádnou třídní schůzku.

          Až ve škole jsem se dozvěděla, že téma je jen jedno - problémy s Pepíčkem Rybákem. Třídní učitelka byla atakována matkou, Romkou, která si s paní učitelkou vyřídila stručně ručně připomínky na adresu svého syna a jeho školních prohřešků. Prostě ji zmlátila, je to její přirozenost. Něco takového pedagožka s bohatou praxí nikdy nezažila.

          Postupně, jak šel čas a odvíjela se školní docházka v první třídě,  dostala se učitelka do situace, že ve třídě nebylo možno už normálně učit. Musela se věnovat jen jednomu dítěti - malému Romovi, a to po větší část vyučovací hodiny a  na výuku ostatních dětí nezbýval čas. Všemu dal korunu fyzický útok matky na učitelku.

          Situaci neuměl řešit nikdo, ani ředitel školy či sociálka. Propadnutí nebylo řešení (problémy se jen přesunou do jiné třídy a uvolněné místo ve třídě obsadí další z mnoha dětí romské rodiny - buď další propadající z jiné třídy, nebo nově nastupující). Dítě nebylo možno umístit ani do zvláštní školy, což by problém vyřešilo, ale v dnešní době o toto umístění musejí požádat rodiče a rodina Rybáků si nepřála, aby jejich děti navštěvovaly takovéto zařízení.

          Nyní jsem měla dilema - vždyť by tam Pepíčkovi bylo lépe, měli by tam na něj víc času, jsou tam pedagogové školení na děti, které mají obdobné problémy jako on, zvládal by výuku. Pepíček byl totiž, jak se ukázalo, celkem bystrý chlapec, ale výchovné vzorce a návyky z rodiny z něj dělaly naprosto nezvladatelné dítě. Jedno dítě brzdilo výuku všech ostatních. A co s tím? Dítě by do tohoto typu vzdělávacího zařízení evidentně patřilo, bylo by to k jeho prospěchu - ale rodina nechce. Nikdo se neptá, co ostatní děti ve třídě. A já byla matka jednoho z těch zbylých dětí. A já přece chci, aby mé dítě mělo kvalitní vzdělání, aby se mu mohla jeho učitelka věnovat - nikoli, aby chodilo do školy jako na špatné divadelní představení a výuka byla až druhořadá a zaostávala.

          V 80. letech to bylo jinak. A o tom je dnešní článek o Romovi a jeho snažení u ÚS v úvodu.  V té době chodily do školy mé starší děti - a je pravda, že jsme podobné problémy, které tu popisuji, prostě nikdy neřešili. Fungovaly tehdy zcela běžně zvláštní školy pro děti, co nezvládaly výuku v běžných třídách. Přeřazení pro ně bylo většinou osvobozující - ve zvláštní škole bylo ve třídě méně dětí, pedagogové uměly řešit výchovná specifika těchto dětí a měli na děti požadavky, odpovídající jejich schopnostem a možnostem. Měli i speciální pedagogické vzdělání, aby tuto svou profesi mohli zvládnout - takže se nedostávali do situací, ve které se najednou ocitla třídní učitelka mé  nejmladší dcery.

         Pamatuji, že zvláštní školy nebyly určeny pro romské děti, ale pro děti, které z nějakých důvodů běžnou výuku nezvládaly. Má kamarádka, neromka, tuto třídu také navštěvovala. Jednalo se o naprosto běžnou českou rodinu. Jen si byli vědomi možností svého dítěte.

          Ale vrátím se zpět na zvláštní třídní schůzku s jediným tématem - Rom Pepíček. Spolu s paní učitelkou tu byli i pan ředitel a sociální pracovnice. Celou situaci nám podrobně a v barvách vysvětlili a prakticky i to, že situace nemá řešení. Jedno tedy nakonec měla - to nám vysvětlila sociální pracovnice. Šlo o opakované stížnosti nás rodičů spolužáků Pepíčka a dání podnětu k odebrání dítěte do ústavní péče.

          Ano, šlo o vzdělání mé nejmladší, šlo o ostatní děti. Ale ve mně se v tu chvíli vše otočilo naruby a naskočila mi husí kůže. Nesouhlasím s  tím, aby jakákoliv matka přišla do třídy zmlátit učitelku, asi není správné, že doma řeší s otcem problémy se sekerou v ruce před dětmi - ale Pepíček vypadal jinak spokojeně, byl čistý, nikdy neměl modřiny ani hlad. Ne, matce se neodebírá dítě, protože má jiné vzorce chování, než většina. Jakkoli odsuzuji a nepovažuji za správné její chování, jakkoli mi vadí ve vztahu k mé dceři - matce se dítě neodebírá. Tenkrát jsem se přihlásila, řekla svůj názor nahlas a odešla, žádné podobné akce na odebrání dítěte bych se nemohla zúčastnit. Každý má právo vychovávat své dítě podle svého - pokud to dítě není ohroženo na životě, pokud nestrádá.

          Ta příhoda se mnou hnula - představila jsem si tenkrát situaci, že já se svou dcerkou žiji mezi Romy, kde platí jejich pravidla, která jsou v tom případě považována za normu. A já se budu snažit žít mezi nimi podle "svých pravidel" - sama... a oni mi budou chtít vzít mé dítě a vychovávat jej podle svého? Ne, nepředstavitelné, hrozné..

          Ale zvláštní školy mi hrozné nikdy nepřišly. Přišly mi naopak velice vhodné a myslím, že mnoha dětem pomohly - protože se tam naučily spousty věcí. Jinak totiž  romské (většinou) a další děti, vyžadující jiný přístup - opakovaně propadaly, chodily za školu a nakonec končily bez vzdělání a tedy bez možnosti slušného výdělku.

          Nepamatuji, že by se mnou a mými dětmi chodily na střední školu romské děti. Pamatuji tu ale velice dobře Vietnamce, Rusy i další národnosti, které u nás ve městě žijí. A protože u nás máme univerzitu, nedalo mi to a zašla jsem si tam na studijní oddělení se přeptat, jestli tu někdy studoval nějaký Rom - nikdy jsem tu v kampusu tuto národnost nezahlédla. Kolik  jich tu tak mohlo studovat? Napadalo mě (jsem to ale bába zvědavá). Běžně tu totiž vídám černochy, Italy, Turky, Brazilce, dokonce i Asiaty.... Vídám tu i studenty na vozíku, vyžadující asistenční službu.

            Ne, stále nevím, zda někdy nějaký Rom tady studoval či vystudoval - oni mi tu informaci nakonec nedali, prý by takovéto sledování byla diskriminace a tak "nevědí", nesledují národnost studentů. Takže já vám nepovím, jaký je zájem naší romské menšiny o vysokoškolské studium a tedy si neumím udělat názor na to, o co vlastně Rom z úvodního článku přišel či mohl přijít.... Ale má prý přesto šanci svůj spor vyhrát...