Jméno dítěti dává přece matka!

Určitě jste v té situaci byli a nebo budete - na svět se přihlásí nový človíček a musí dostat své osobité jméno.. ano, většinou se to dnes řeší již před narozením, požadavky z našich porodnic, předpisy, ale.....

          Tuhle mi zazvonil telefon v kabelce. Právě jsem si domlouvala v rámařství rám na nový obraz od mé přítelkyně, takže jsem to chtěla "típnout", protože je neslušné brát telefon, když se s někým bavíte. V tom jsem si všimla, že je to hovor ze zahraničí. Omluvila jsem se tedy prodavačce, že "to" doopravdy musím vyřídit a poodešla.

          "Ahoj, jak se máš.." Obvyklé zdvořilostní fráze, jinak to nejde. O co půjde, vrtalo mi hlavou. A už to z něho začalo padat: "Narodil se mi kluk, má všechno, jak má bejt - ale to jméno!" Hlasitě se smál, když mi líčil svou story. "Natálie si nedala říct a dala mu jméno Byden (tedy mně to foneticky znělo jako "Tejden"), to je hrůza, to je hrůza, viď? To je, jako kdybys tam u vás dala dítěti jméno František, pořád to nemůžu rozchodit. Chtěl jsem, aby se jmenoval Jan Paul, ale ne, prý tlačila ona a tak jméno dává ona a teď se to jmenuje Byden.... nemůžu si na to zvyknout.. snažím se.." Z telefonu zněl rozjařený smích.

          Vybrala jsem jednoduchý rám ze světlého dřeva, půjde mi k nábytku v ložnici, kam s obrazem počítám. Prodavačka byla velice příjemná a zdálo se, že mou příhodu s telefonem chápala. Odcházela jsem z rámařství k zaparkovanému vozu a najednou mi v hlavě začaly naskakovat prožité obrazy.

          Ve stejnou dobu se narodily nedávno v rodině ještě dvě holčičky, tedy všechny tři děti jsou narozeny v rozmezí několika dnů - Byden, Eliška a Leontýna. Přemýšlela jsem, kam rodiče na ta jména chodí a hlavně, jak se dokáží či nedokáží o jménu dohodnout. Jméno prý předznamenává Osud člověka, kdoví, co je na tom pravdy. No, v každém případě to budou tři výrazné osobnosti, to mi bylo jasné - jsou přeci jedna rodina..

          Mé první dítě byl syn a dostal tenkrát jméno po svém otci, Dalibor. Bylo to mé přání, byla jsem téměř dítě a neskutečně zamilovaná, neuměla jsem si to představit jinak, na očích jsem měla něco jako růžové klapky. Druhé dítě přišlo nečekaně a rychle po prvním. Nyní jsem ale již byla trochu "otřepaná" a přála jsem si, aby se holčička jmenovala po mně. Vím, bylo to ode mě sobecké, ale doopravdy jsem si to přála, jen jsem nevěděla, jak to dát najevo. Doufala jsem, že to otce mých dětí napadne, přišlo mi to přirozené. Nebyla jsem zvyklá si prosazovat svá přání nahlas, moji rodiče vždy nějak přišli sami od sebe na to, co si přeji, doma jsme si vycházeli vstříc, tedy jsem očekávala to, co bylo pro mě přirozené - vstřícnost. A pojmenování dcery "po mně".

           Prošli jsme celý kalendář, ale měla jsem pocit, že tam není jméno, které bych chtěla pro svou holčičku, zase jsem skončila u svého jména. To ale otec vyloučil. Bylo mi smutno. Stále jsme na jménu nebyli dohodnuti. Týden, než se narodila, měl její otec sraz se spolužáky. Přišel k ránu v rozjařené náladě, svítil jako měsíček: "Když to bude holka, bude se jmenovat Alena. Mám tři spolužačky Aleny a já jim to tam slíbil.. Budeme mít Alenku, to je takový hezký starý český jméno.." Neřekla jsem na to nic, jen jsem cítila uvnitř sebe prázdno. Ale ano, já dala jméno synovi, on má právo dát jméno dceři, chápala jsem to. Ano, je to hezké jméno, má pravdu. Narodila se holčička Alena...

          Po letech jsem opět byla v situaci, kdy jsme hledali jméno pro miminko. Lékařská věda se posunula po spirále výš a tak jsme dlouho dopředu věděli, že hledáme jméno pro holčičku. Otec zprávu o pohlaví dítěte přijal s nevolí: "Když už to musí bejt, proč to není aspoň kluk..."  Tentokrát jsem již dovedla říci nahlas své přání a svůj názor: "Bude se jmenovat po mně." Byla jsem jednoznačná a konkrétní. Mlčel. Neodpovídal. Jen se díval někam před sebe rozostřeným pohledem.

          "Tak jak se to bude jmenovat, žena už je zvědavá?" Ptal se mě bratr. "Dej jí jméno po sobě, co budeš vymejšlet. Nakonec je to i maminčino jméno, dáš jí jméno po naší mamince, byla to bezvadná ženská. Kdyby žila, udělalo by jí to radost," říkal mi bratr. "No, kdyby to bylo tak jednoduchý, brácho, taky bych si to přála."

           "Je to moje dítě, nebo tvýho bráchy?" Rozčiloval se manžel. "Jméno mu dám já, bude to Nikola, a dost. To je hezký jméno."  Bylo mi to líto, ale jestli jméno srovná jeho vztah k dítěti, jestli ho bude  mít rád a u nás doma bude klid, tak ať to je Nikola.... Není mi prostě  souzeno mít dítě s mým jménem. V životě ještě přijdu na to, že ani s mými rysy..  Člověk se přeci musí naučit v životě ustupovat ostatním pro dobro věci. Proč si malicherně prosazovat jméno - není to nakonec jedno? Každé jméno je hezké, když se hezky říká.  Zvládnu ten pocit lítosti uvnitř, vždyť o nic nejde, je to "jen" jméno. Narodila se Natálie, její tatínek přeci jen své rozhodnutí časem ještě změnil.

          Jany má chlapečka, Byden.. hm, zní to jako Tejden.. jak to? Jany je člověk s největším Egem, kterého znám, a on má Bydena? Proč on nemá Jana Paula? On, který dokáže zastavit zeměkouli, a on nechal Natalii pojmenovat jejich syna?  Zase něčemu nerozumím. Kdo vlastně dává jméno dítěti?