Nejen, že zval hrdliččin ku lásce hlas, ale chodili jsme do průvodu a cosi slavili - a světe div se, my věděli, co slavíme. Měli jsme práci a jistou budoucnost. Nemusela jsem se bát o své děti. Co máme dnes?
"Mami, přijeď už pro mě, nic se tu neděje a ráno vstávám," organizovala mi dcera večer na čarodějnice. Filipojakubská noc, napadlo mě, ale my dříve slavili První máj, kde ty doby jsou, blesklo mi hlavou, když jsem vypínala žehličku. V každé době se najde důvod pro oslavu, jen si nalháváme, že pokaždé jiný. Ne, je to stále ta stejná oslava, nenechme se oblbnout.
"Jo, jedu, jen co dožehlím tu košili," zavrčela jsem do telefonu, jen ať si chvilku počká. Manžel ke mně zvedl oči: "A nemám jet já?"
"Nemáš, počítám s tím, že pro ně na loděnici zajedu. Jsou čarodějnice a holky mají zítra závod, veslují na Vltavě v Praze. Jedu pro ně, aby byly včas v posteli," byla jsem rozhodná.
Do auta se mi nasoukalo v té tmě u řeky hned několik dětí a já je pak rozvážela nočním městem k domovům. "Jaké to bylo?" Zajímala jsem se cestou o to, jak se dnes slaví ty "čarodějnice". Jaká tam asi byla atmosféra?
"No, nic moc, koláče přivezl Novák z pekárny až pozdě večer, tak pak jsme se na noc přecpali. Ale kdybysme šli pod Kuňku, tak jsme se neměli jak dostat zpátky a stejně se tam jenom chlastá. A byl tam jenom Žbirka, to je o ničem," prohodila omladina.
"No, za nás jsme slavili První máj, to vám nic neříká, co? V té době jsem se těšila, až mi bude šest roků a budu moci sama jezdit trolejbusem, jízdenka stála pro mě 25 haléřů a pro dospělého padesátník. To jsou zážitky, co? To si neumíte představit a nikdy to nezažijete," usmívala jsem se hořce. Kde by pro mě rodiče v té obě jezdili za město autem, ani je nenapadlo, že by se mi mohlo něco stát - bylo naprosto bezpečno..
Ve škole jsme vyráběli mávátka a těšili se na průvod. Byla to událost roku, pro mě velice očekávaná.
"Přivezli jsme si tě z porodnice na Prvního máje," slyším ještě dnes hlas mé maminky. "Město bylo celé vyzdobené na tvou počest, jako by všichni věděli, že jsi se narodila a jak moc jsme se na tebe těšili," smávala se a já si přestavovala tu májovou čistou krásu.
Táta mě dovezl domů modrou oktávkou, koupenou na pořadník. Lidé kolem mě nikam nespěchali a uměli dávat na jevo lásku. Ano, tenkrát byly pořadníky, ale uměli jsme tak žít. Byla taková doba.
Klapka. Střih. Píše se rok 2016 - První máj je zapomenut a vysmíván, hodnoty se posunuly jinam a poněkud se nakřáply. Lidé se nechovají příliš jinak, než v minulosti, dokonce i obdobně přemýšlejí - ale není to žádoucí. Mají myslet jinak a chápat jinak. Nikoli lépe, ale jinak. Divná doba. Proč nejdeme slavit První máj? Maminka mi oblékla baloňák, uvázala šáteček a já si vymohla trojbarevné střapaté mávátko, dědeček mě vzal na ramena a vyrazili jsme do průvodu. Jaké mají zážitky dnešní děti? Já vím, mají zážitek, že není auto na pořadník, že nám ho reklamy vnucují jedno přes druhé a sváteční den hodnotí podle toho, "jestli se tam chlastalo"...
A za pár dní, 9. května, osvobození Rudou armádou, která za nás prolévala krev? Ano, Rudá armáda nás osvobodila 9. května, nebo máte krátkou paměť? Zapomínáme, k naší škodě zapomínáme - a pak se nemůžeme divit, co se kolem líhne lidem v hlavách, co se nám snaží namluvit. Někteří těm lidem i tleskají a v očích mají nepřítomný výraz.
Haló, kde jsme se to ocitli? A proč jsme o tolik přišli??? A ještě může přijít o víc - sami o sebe a o svůj domov..
PS: Můj blog "Svoboda slova" byl redakcí iDnes stažen mimo dosah čtenářů do soukromých blogů, protože máme demokracii a svobodu slova.
