Tentokrát tě ještě nezabiju..

Všechno je, jak má být. Pokud si to nemyslíte, počítejte do deseti a nazpátek, možná změníte názor...

            Jelena dnes nepřijela. Ráno přišla jen zpráva, že se cestou srazily vlaky. Co nadělám, zavolala jsem do práce, že si beru dovolenou, protože paní na hlídání má dnes volno a jsem tedy doma s Niki. Malá si hraje na koberci u mých nohou a já si užívám té vzácné chvíle s ní. Hraji si s ní se skládačkou a přemýšlím, jaké to bylo, když jsem byla malá.

           "Přivezli jsme si tě domů na prvního máje. Celé město bylo vyšňořené na tvou počest, všichni tě vítali," smávala se maminka. Dali mi jméno Matylda, po mamince a říkají mi Tyli. Mamince tak také říkali a jak jdou roky, jsem jí stále více podobná. Uvědomuji si, že mám i její pohyby a mimiku, co se to děje?

           "Narodila ses, abys pokračovala v mém životě, abys dokázala, co jsem nedokázala já. Nejdůležitější v životě je vzdělání, pamatuj si to, to ti nikdo nevezme. Nejkrásnější dárky jsou knihy, vždy jsem vánoce hodnotila podle toho, kolik jsem pod stromečkem našla knížek," vštěpovala mi. A také říkávala - "musíš se vždy umět o sebe postarat sama a musíš mít svou práci, která tě uživí. Jedině tak nebudeš na nikom závislá. Pokud žena pracuje, je svobodná."

          Nerozuměla jsem jí. Měla jsem jiné názory. Nechtěla jsem pracovat jako ona, naopak jsem se chtěla věnovat rodině. Nebyla pro mě důležitá práce a samostatnost, chtěla jsem děti, svou rodinu. Vždyť pak budeme na všechno dva a můj muž, který se jednou objeví, se o nás bude starat, jako jsem to vídala ve starých filmech.

          Malá Tyli vyrostla na zámku. Byla vytouženým dítětem po mnoha letech. Rozmazlovaná dědou i babičkou, milovaná rodiči. Vyrostla v konzervativní rodině, kde nikdy neslyšela ani hrubé výrazy, ani nadávky - natož sprostá slova. Nikdy jí nikdo nenastavoval žádné mantinely, nic nezakazoval. Rodiče zastávali názor, že vždy sama musí nejlépe poznat, kde ty mantinely jsou. Hrála si na perských kobercích, vnímala krásu originálů obrazů v honosných rámech, od malinka poznávala rozdíl mezi míšní a cibulákem. Obklopoval ji Rosethal a milovala babiččino rubínové sklo, které jen tak postávalo v nikách nábytku z leštěného ořechu. Bavilo ji procházet nesčetnými místnostmi prvorepublikové vily, kde vyrůstala. Vymýšlela si příběhy a snila. Ani si nevšimla, jak jdou roky kolem ní a najednou již nebyla to dítě s velkýma očima.

            Maminka ji  nyní vychovávala poněkud starosvětsky. "Musíš ctít svého muže. Uvědom si, že on pracuje a ty se musíš starat o děti, nemůžeš to chtít po něm. Musíš sedět stranou s dítětem a konejšit ho, aby tvého muže (který celý den pracoval, aby vás uživil) nerušilo. Jak, ty po něm chceš, aby koupal dítě? To je neslýchané..... Cože, ty chceš na sraz spolužáků? A co na to tvůj manžel, dovolil ti to? ... Pamatuj si, vždy budu na jeho straně, on má vždy pravdu - ty si říkej, co chceš."

            Malá Niky si hrála se skládankou a mě se vracela z minulosti maminčina slova. Bezmyšlenkovitě jsem vzala do ruky telefon a dívala se, zda někdo z kolegů,  známých či přátel neposlal nějakou zprávu, zda někdo z kolegů z práce něco nepotřebuje - nebývám často doma s dítětem, můj den je dnes jiný. Nic, je klid, říkám si.

           Zarachotil zámek a rozlétly se dveře. Dvěma skoky přes malou předsíň panelákového bytu byl v obýváku. "Ha, co tady děláš? Koukej mi dát ten telefon, zkontroluju tě!" Autoritativní hlas a přísný pohled ji přibil do křesla. V první chvíli vstřebávala úlek, ale následovala vzpurná reakce: "To nemyslíš vážně, kdo myslíš, že jsem, abys mě takhle ponižoval?"

           "Koukej mi dát ten telefon, co si to dovoluješ?!" Křičel, byl bez sebe. Ona se na něj jen neuvěřitelně dívala a vnímala napětí, ponížení. "Ani náhodou, na to nemáš právo," odporovala mu. Přiskočil k ní a odstrčil hrající si dítě do kouta k sedačce. Malá tam jen tak stála v sepraných punčocháčích se skrčenými šlapkami a vyjeveně se dívala na rodiče.

            Popadl ji a srazil k zemi, ona měla stále telefon v ruce. Stihla ho jen vypnout a on se na něj vrhnul. Vyndal z něj SIM kartu, mrštil jím o zem - bezmoc mu zatemnila mozek. "Já ti ukážu," ležela na zemi a on na ni skočil, tloukl ji hlava nehlava a když se vyřádil, chytil ji pevně pod krkem, stiskl. Ona nejprve  vnímala jen jeho vražedný pohled. Hrozný strach se rozplynul, neměla sílu se bránit. Někde vzadu v hlavě se jí ozývalo - kde je mé dítě? Co mé dítě? Tenhle člověk mě prý miluje? Nechápala absurditu situace.

           Tiskl prsty pevně její krk a ona pomalu přestávala vnímat okolní svět, nemohla se nadechnout a nedostatek kyslíku vykonal své. Nebránila se, jen si přála, aby už byl konec a ona měla už  od všeho klid. Pomalu se dostávala jinam. Jak dlouho ještě, než bude dočista konec..? Šlo jí hlavou.. Jakoby z mlhavé dálky k ní doléhal výsměšný hlas: "Neboj se, tentokrát tě ještě nezabiju, tentokrát ještě ne.." Najednou stisk povolil a ona se mohla nadechnout. Po dlouhých chvílích, kdy se propadala bez dechu do temnoty se vracela zpět. Otevřela oči a uviděla oči vyděšeného dítěte, které strachy křičelo a nemohlo se pohnout z místa, kam ho otec odstrčil.

           Vnímala jeho nenávist. Ten člověk ji hluboce nenáviděl. Nechápala, proč ji nezabil, nebránila se přeci. "Jdu, ale až přijdu, tak mi dáš ten telefon a já ho budu mít pod kontrolou, nemáš právo na nic, já vše kontroluji, já rozhoduji, jak to tady bude!" Slova vyřčená autoritativním hlasem plným hysterie jí zněla v hlavě ještě několik následujících dnů a ona zpracovávala pocit hrůzy, který ji neopouštěl. Jak budu nyní žít? Nevěděla.

            Před pátou přišel normálně z práce domů. "Co máme dnes k večeři?" Zajímal se. Ona vařila, dítě si hrálo u jejích nohou. "Sedni si, za chvíli budu dávat na talíř.." Špatně ho slyšela, jedno ucho zůstalo hluché, teprve nyní si uvědomovala sílu  útoku. Měla hrůzu jít k lékaři, co by mu říkala, co se jí stalo?

            Její telefon ležel na poličce v předsíni. Nikdy se ho již doma neodvážila dotknout. Měla problém v práci kolegům vysvětlovat, aby jí nekontaktovali na služebním telefonu po pracovní době.. nevěděla, co by jim řekla - kdykoli někdo z nich mohl  cokoliv potřebovat, proto přeci měla služební telefon. Nevěděla si s tím rady, strach již napořád ovládl její život.

            Po letech našla sílu jít nahlásit další z útoků na Policii ČR.  Vyslechli ji, nafotili si její modřiny, přiložili do spisu lékařskou zprávu. Vzhledem k tomu, že šlo o manžela, šlo jen o přestupek, za který "manžel" zaplatil pořádkovou pokutu (i z jejích peněz), ani omluvit se nemusel. Kdyby se k ní takto choval cizí člověk, mohlo jít o trestný čin, ale byl to MANŽEL, tedy se nic neděje, to je jen PŘESTUPEK a pokud ho nahlásí, bude potrestaná pokutou i ona... půjde ještě někdy na policii? Kde to žijeme? U nás.

(povídka z cyklu Bílý kruh bezpečí)