Kakofonie

O čem všem je Život? Ta velká skládanka puzzle, která nás nepřestane nikdy překvapovat? A co se svým životem každý z nás vlastně nakonec udělá?

Smrákalo se, musel vstát od stolu a rozsvítit, jinak již nerozeznával čísla. Na kuchyňském stole vedle sebe ležela předběžná čísla závěrky a paštika, mléko i rohlíky, které jsem postupně uklízela na své místo. Obličej pokřivený únavou, zplihlé vlasy od zimního deště. Unavená.

           „Niky, utíkej si umýt ruce a vezmi si bačkůrky, za chvíli bude večeře“ volala jsem na dcerku. V tu chvíli mi ale přiběhla  ukázat obrázek koníka, namalovaný pastelkou na žlutou stránku skicáku.

           „Mamí, to je Toník, líbí se ti? Dneska nám o něm paní učitelka četla před spinkáním pohádku,“ se zaujetím brebentila holčička.

           „No jo, máma ti něco řekla, tak honem utíkej,“ houkl na malou a levou rukou odstrkoval můj nákup, zatím co si pravou dělal místo pro své rozložené papíry. „Potřebuji se tě na něco zeptat, dostal jsem první jetí výkazů firmy, jaký je tvůj názor na ta čísla?“

           „Ukaž,“ na chvíli jsem se zastavila a zadívala se do cifer. Můj mozek se změnil na výkonný počítač a v rychlosti přepočítal poměry, zhodnotil nejdůležitější trendy a vývoj, probíral se strukturou čísel, která v konkrétních řádcích znamenala buď slávu, nebo potenciální průšvih. Souvislosti, čísla se mi před očima měnila v souvislosti a vyprávěla příběh.

           „Ta firma není dost výkonná na to, co od ní čekáte. V nejbližších letech nevyplatí tvé pohledávky a naše účty, prostě ta firma nemá na to, co slibuje - alespoň v tuto chvíli ne,“ vyhrkla jsem. „Je tu velká vnitřní zadluženost a nebude jen tak vyrovnaná, prostě to není možné. Odpovídá to realitě. Kdybych domácnost nedotovala svým příjmem, nemohl by sis dovolit žít, jak jsi zvyklý a tolik utrácet, dělat všechny ty investice, protože by tě také muselo zajímat, z čeho nakoupím tenhle nákup, abych měla z čeho udělat pro nás večeři,“ ujelo mi.

            Na čele mu jen pulzovala žíla, seděl u stolu a díval se na mě pohledem, který jsem měla respektovat. Nerespektovala. Dovolila jsem si říci víc, než se očekávalo, než je přípustné.

           „Co si o sobě vůbec myslíš? Ty nulo, v životě jsi ničeho nedosáhla a teď mi tu budeš něco povídat?“ zalykal se, brunátněl a plival na mě jed,  hlas plný nenávisti. „Ty nic nemáš, tak co si to vůbec dovoluješ říkat?“

           Chvíli jsem jen tak stála, celá opařená a teprve po nekonečné době jsem se osmělila: „Ty účty ve firmě jsou nás obou, nás obou rovným dílem - vzpomeň si, jak se musely vyplácet mzdy dělníkům, když nezbývalo na tebe a jak jsme žili z mého platu, protože to jinak nešlo a muselo to tak být - jsou nás obou?“ dál jsem nemohla mluvit, něco mě uvnitř sevřelo.

          „Ty zrůdo, ty stvůro, jak se opovažuješ něco takového jenom vyslovit? Jaké „tvoje“ účty? Co je tady „tvoje“??“ byl rudý vzteky a viditelně se chvěl. Znala jsem ty stavy, věděla jsem, kam to až může vést, ale neměla jsem strach. Přestala jsem mít strach již dávno v minulosti, protože člověk si zvykne na všechno  a když si zvykne na strach, tak on prostě zmizí. Není. A člověk, který nemá strach, nemá hranice.

           A tak jsem tam stála, soustředila se na pravidelnost dýchání a ve dveřích si všimla najednou malinkého rozpláclého nosíku a vystrašených očiček dítěte. „Maminko, maminko moje, proč zase pláčeš? Já už mám umyté ručičky, tatínek se už nebude zlobit..“